Honza Kořínek

HONZA KOŘÍNEK_master hair stylist

Hlučné srdce našeho salonu, které nelze přeslechnout. Stejně tak i jeho nezaměnitelný smích. Dříč, co i když má už dost, tak ještě něco vydrží. Snílek, kterému realita ukázala všechny stránky a pocity podnikání. Výdrž, odhodlání. Pokora i vděk. To jsou jeho vlastnosti. Honza se snaží držet tempo s dobou. Stále se vzdělává a učí se novým trendům. Ale jak sám říká, po více než dvaceti letech v oboru je to pořádná makačka. Před několika lety byl zařazen do encyklopedie významných českých osobností. Honza je profesionál. Honza má srdce na správném místě. Honza miluje přirozenost, krásné a zdravé vlasy, lesk jako blesk a precizní střih, co vydrží i několik měsíců. Za Honzou se klientky vrací, a ne protože musejí, ale protože chtějí. A věděli jste, že pro spoustu žen je kadeřník stejně důležitý jako gynekolog? My to třeba nevěděli!

Honza Kořínek – uznávaný český kadeřník. Jak se to poslouchá?
Krásně. Nikdy by mě nenapadlo, že se o mně takhle bude psát a že to o sobě budu někdy číst. Na druhou stranu pracuji v oboru už přes dvacet let a deset let mám svůj salon. Nafotil jsem desítky vlasových kolekcí, podařilo se mi uspět v několika kadeřnických soutěžích, vychovat mnoho talentů, kteří teď budují své značky. Takže si to asi zasloužím. (smích) Ale před pár lety bych se zcela upřímně takhle ocenit neuměl. 

Musel jsi k tomu dospět?
Rozhodně. Ale to je přece logické. Když je ti 25 let a chceš být úspěšný, často si myslíš, že už je to »ono «, ale život tě teprve naučí. (smích) Já hodně času trávím prací, staráním se o své klientky, tvorbou různých projektů. Až poslední dva roky si uvědomuji, že jsem toho dokázal opravdu hodně. Jen kolikrát není čas si to vlastně uvědomit.

Zmínil jsi, že Hair studio Honza Kořínek je na trhu deset let. Jaké to pro Tebe je?
Je to neuvěřitelné. Vlastně to zní trochu až magicky. Vůbec nechápu, jak rychle to všechno uteklo. Přijde mi to jako včera, kdy jsme poprvé otevírali. Od té doby ale uplynulo hodně vody a mnoho se změnilo. Když chcete mít úspěšnou firmu, je to jako maraton. Nemůžete se zastavit. Musíte jít s dobou a neustále se posouvat dál.

Co se podle tebe nejvíce změnilo?
Pro mě osobně jsou stále na prvním místě zdravé a krásné vlasy, spokojené klientky, profesionální přístup a rodinná atmosféra, kterou se nám, doufám, daří dělat. To je ten základ, co se nemění. Ale jinak bych řekl, že je všechno jinak. Generace nastupujících kadeřníků se mění. Chtějí pracovat jinak. Mají často jiné priority než my »starší« a někdy to jde těžko dohromady. Naše očekávání se velmi často nesetkávájí s realitou. Respektive naše realita je jiná a odlišná než těch mladších. Nechci, aby to vyznělo jako stěžování si, je to konstatování, se kterým se učím pracovat. (smích) A kromě přístupu se mění samozřejmě i technologie a někdy i přístup samotných klientů. Někdo chce více eko a bio, jiný zase vegan, další zase klasickou trvalou. Před deseti lety jsme měli jen pevnou linku, bez které by to nešlo, a tam se soustředily všechny objednávky. Dnes musíte mít rukou deset – na mobil, na e-mail, na WhatsApp, Facebook, Messenger, Instagram aj. Tam všude se snažíme s klienty komunikovat. Dříve jsme si fotky prací téměř nefotili. Dnes, když nemám před a po, video, reel, stories a ještě něco do feedu, tak je to v prd*li. (smích) Říkám to trochu s nadsázkou, ale fakt je to mazec. Kort pro člověka jako já, který je rád, že si zapne televizi a na mobilu se podívá na internet – víc neumím. Někdy mi vlastně ani nejde zapnout kabelovka. 

Takže nejsi moc technický typ?
Vůbec. Skříňku z IKEA skládám jen v ohrožení života nebo pod pohrůžkou rozvodu. Zapínat drátky, štelovat cokoli nebo vrtat, to je něco, co mě zcela minulo a nepouštím se do toho. Nedávno jsem měl v ruce přímočarou pilu a řezal jsem prkna na terasu. Zážitek to byl. Terasa stojí. Ale mně se zhruba po hodině práce chtělo plakat, protože mě tak bolela záda. Několik prken jsem říznul křivě a věděl jsem, že to bude trvat ještě několik dnů. Celou situaci dost zachránilo víno. (smích)

Ale třeba o různou výzdobu v salonu se často staráš sám?
To je pravda, ale to je taková jiná kreativní činnost. To mě baví. S tavnou pistolí se kamarádím, ale to je jediné »nářadí«. Když mě můj Honza vidí s čímkoli jiným, raději to vždy udělá za mě. Mě baví vymýšlet a realizovat dekorace. Možná trochu design. Byl jsem na několika hodinách kurzu na design šperků. Zkoušel jsem malovat. Ale to bych řekl, že je spíš umění než práce. 

Design šperků?
Často dostávám takové kurzy k Vánocům. Nikdy si je moc nepřeji. Ale dostávám je. A vlastně mám i radost. Ne vždy se mi podaří tyto kurzy dokončit. Většinou kvůli práci nemám čas a na hodiny přestanu docházet. To mě tedy zcela upřímně mrzí, ale prostě to tak je. A design šperků byl zajímavý, zkoušel jsem vyrobit přívěsek, prsten, používal jsem pilky a pájky, takže to už trochu zavání tím »technickým typem«. (smích) Snad jediný kurz, který jsem dokončil, byl jazykový kurz italštiny ve Florencii. To ani jinak nešlo, protože jsem tam byl celé dva týdny sám. 

To musel být super zážitek...
Bavilo mě to. Bylo to zase úplně něco jiného. Vlastně to bylo asi i poprvé, co jsem byl dva týdny sám kdekoli. Můj manžel pro mě chce vždy intenzivní zážitky, takže mi tento kurz objednal i s pobytem v místní rodině. To bych si tedy klidně odpustil. Paní domácí jedla jen citrony a nikdy jsem neviděl ani jejího syna, ani manžela. Vlastně to bylo hrozně divný. (smích)

Jaké nejsilnější momenty jsi v rámci své profese zažil?
Rozhodně to bylo otevření vlastního salonu. To asi nikdy nezapomenu. Samozřejmě první den v práci po škole v salonu u paní Kameníkové – to byl jeden z nejlepších salonů v Praze. První nominace v kadeřnických soutěžích – kadeřník roku nebo Color trophy. Color trophy se mi podařilo vyhrát před pár lety ve dvou kategoriích, a to v kategorii Nejlepší kadeřník a Nejlepší barva. Tomu jsem nemohl uvěřit, když jsem stál na pódiu. Následovala reprezentace Česka v módním stagi v Paříži – to byl také zážitek. Nebo třeba každé focení. Zejména ta, která jsou v zahraničí, to je vždy velká a nezapomenutelné jízda. Ale zážitky byly i z druhého konce – velmi silný pro mě byl odchod prvních zaměstnanců, kteří se rozhodli jít podnikat.
Nebo to, když nás vykradli. Asi bych těch momentů našel podstatně více. 

To je spousta krásných zážitků. Jaké bylo dostat se na finále kadeřnické soutěže do Paříže?
Já jsem to opravdu nečekal. Ani vítězství v Česku. Vlastně jsem původně nechtěl ani soutěžit. Nakonec mi to nedalo, poprosil jsem naší kamarádku Markétu Stehlíkovou, zda by mi šla za modelku. Slíbil jsem jí, že to nebude divočina jako v předchozích letech. Souhlasila. Od focení utekla spousta vody. Po šesti měsících jsem ji ve finále musel znovu ostříhat. Oba jsme to brali jen, jak se říká, za čárku, takže Markéta ani nebyla na večerní části, protože měla představení. Říkali jsme si, že to nevadí, že o nic nejde. Pak mi to tedy bylo trochu líto, když jsem tam stál sám. Myslím, že by si to užila se mnou. A za dalších šest měsíců nás čekala cesta do Paříže. Tam jsem ji musel zase ostříhat. Myslím, že to už se jí moc nechtělo. To už obrečela. Ale jako statečná holka a naše přítelkyně se pro mě obětovala.
Toho si fakt vážím.

Já vím ale i o takové jedné interní historce. (smích) Prozradíš ji už po letech?
Myslím, že už asi můžu. My se tomu vlastně smějeme doteď a někde myslím máme i vtipná videa. Právě v Paříži se v předvečer soutěže konala krásná akce v Louvru. Říkali jsme si, že si to užijeme. Domluvili jsme pro Markétu krásné šaty od Leeda, šperky, já ji učesal, nalíčila se. A dole na recepci jsme se dozvěděli, že »modelky« nikam nejedou. Prostě je tam organizátoři nechali. Na hotelu jsme tehdy byli my a Slováci. Slovenka tam zůstala stát jako opařená. Od té doby mezi námi traduje hláška: „Děkuju za všechno, za krásné šaty, šperky, účes. Byla to krásná párty. Škoda, že mě nepozvali.“ (smích)

A jak jste si s tím tehdy poradili?
Naštěstí tam s námi byl i druhý Honza a ten s Markétou vyrazil do města, kde udělali krásné fotky, které pak všude vyšly. Dali jsme si drink a na hotelu na pokoji jsme se pak společně přecpali různými »prasárnami«, které Markéta normálně nejí a byla překvapená, jak moc jí chutnají. (smích) 

Co na své práci máš a nemáš rád?
Upřímně – s přibývajícím věkem a kily nemám rád dlouhé stání – to moje záda dostávají zabrat. Řekl bych, že bolest zad je u mě snad už nemoc z povolání. Ale mám předsevzetí s těmi kily zatočit, mám ho tedy už pár let. Ale třeba to konečně vyjde. Tak mi můžete všichni držet palce. Až zhubnu, určitě to poznáte. (smích) A co mám rád? Do určité míry klid a jistotu – mám rád své věrné klientky, které ke mně chodí. Některé už skoro 20 let, co se práci věnuji. Starám se o ně, jejich děti a pomalu už i o jejich vnoučata. To je vlastně neuvěřitelný. Když to čtu – mám chuť říct – jsem starej. Ale ono se prý říká, že my muži nestárneme, ale zrajeme.

Opravdu k tobě takhle chodí různé generace z jedné rodiny?
No jasně, celé rodinné klany. (smích) Často chodí sestry klientek, jejich děti a děti jejich dětí. Moje klientela je propojená a propletená. Ale mě to baví. Udržuje mě to ve střehu, protože si musím spoustu věcí pamatovat.

Abys neprozradil nějaká tajemství...
Často se říká, že kadeřník je tak trochu zpovědník a psycholog. Takže ano. Musím si dávat pozor na to, abych neřekl něco, co se nehodí nebo má zůstat nevyřčeno. Naštěstí se mi tohle daří. Nikdy jsem nic důležitého nepropálil. (smích)

Je něco, co tě někdy štve nebo mrzí ve tvé práci?
Spousta věcí, ale vždy si uvědomím, že každý je svého štěstí strůjcem. A já se to musím naučit. Dlouhou dobu jsem neuměl říkat ne. To se stále učím. Zjistil jsem, že už nemůžu fungovat šest dní v týdnu od devíti od rána do devíti do večera. Na to už nemám. To už je nad moje síly. Bylo těžké si to připustit. Musím si často opakovat, že i já mám nějakou pracovní dobu a nejsem k dispozici neustále. Na to moje klientky nebyly zvyklé, a tak i je učím, že pokud mě chtějí dále navštěvovat, musí si své termíny pečlivě naplánovat, protože pak se může stát, že nebudou. Nejdříve jsem se toho bál. Teď ale vidím, kolik z nich to ocení a máme vždy termíny na šest měsíců dopředu.

Opravdu si někdo plánuje kadeřníka na půl roku?
Ano. U mě to prostě jinak nejde. Navíc, když má klientka svůj oblíbený den nebo hodinu, tak se jí může stát, že nebude. Bohužel. Takže nic jiného nezbývá. Samozřejmě chápu, že tento systém není pro všechny. A naprosto pochopím a respektuji, když to pak jde klientka zkusit jinam. Mrzí mě to vždy. Ale má na to svaté právo. Tak jak klientky nejsou naším majetkem, tak ani my jejich.

To zní trochu drsně...
Já bych řekl, že to spíše zní velmi upřímně a otevřeně. Ne drsně. Myslím, že i my máme právo se rozhodnout, o koho se chceme starat. Na tom přece není nic špatného. Já si uvědomuji, že je to možná až příliš otevřeně řečeno. Sám si vážím všech svých klientek, jsem jim vděčný, že jsou tu se mnou. Ale přece to musí fungovat i obráceně. A naštěstí to tak u většiny je. Ale i já jsem už ze svých řad nějaké klientky vyřadil. Často si myslely, že je normální rušit termín ze dne na den, z hodiny na hodinu, že pro ně najdu jiný termín. Ale bohužel. Chápu, že se může stát cokoli a klientka nedorazí, ale proč bychom to měli odnášet my – my za to nemůžeme. Vina není na naší straně a my bychom měli potom být ticho a poděkovat, že se nic neděje, když pak místo práce sedíte a koukáte zadarmo do zdi – to by se přece nikomu nelíbilo. Jednou to pochopím. Ale když je to potom dvakrát či třikrát po sobě. Nebo dokonce ob termín...

Takové nastavení a přístup jsi měl vždy?
 Vůbec ne. Často o tom doma vedeme diskuze. Já jsem k tomu musel dozrát. A celé vám to dojde, až když si uvědomíte, že je to určitým způsobem pohrdání vaším časem. Časem dalších klientů, kteří čekají, aby se k vám mohli dostat. Vlastně to vůbec není o penězích, jak by se mohlo na první pohled zdát. O to mi nejde. Jde mi o můj čas. O čas, kdy jsem mohl pracovat, odpočívat, číst si knížku, dojít si na masáž nebo si dát s někým kávu.

Kdo z českých nebo zahraničních kadeřníků tě inspiruje a proč?
Online doba všechno změnila – na sociálních sítích máte inspiraci všude kolem a vůbec už nezáleží, zda je to kadeřník se zvučným jménem, dlouhodobou praxí, letitou klientelou. Kolikrát ani pořádně díky sdílení nevíte, kdo daný look vytvořil. Videa a tutoriály lítají kolem nás. Dříve to bylo jiné. Do módních časopisů nebo těch kadeřnických se dostali pouze ti, kteří něco uměli, udělali, nafotili. Na sociálních sítích jsou si všichni rovni. Takže abych vám řekl pravdu, v současné době se inspiruji všeobecně – než od nějakých kadeřnických ikon. Dovedou mě v mé profesi posouvat i mladí a začínající kadeřníci – tedy díky nim si dodávám odvahu při cenotvorbě – protože si říkám, že s 20letou praxí si asi zasloužím stejné peníze jako oni.

Sám jsi několikrát říkal, že doba se změnila. Poslední roky přejí zejména e-shopům a různým online prodejům. Jak to vnímáš ty?
I já jsem se naučil nakupovat online. Takže to chápu. 

Ale co říkáš na to, že na e-shopech se dají třeba kadeřnické produkty sehnat levněji než v salonech?
Tomu se zabránit nedá. My jsme se rozhodli s větrnými mlýny nebojovat. Nikdy nemůžeme konkurovat obrovským e-shopům. Na jejich ceny se nikdy nedostaneme. Tak to prostě je. My můžeme nabídnout skvělé poradenství, to, že vybereme produkty na míru vlasům a pokožce hlavy. Také to, že klientce budou produkty fungovat tak, jak mají. To je naše přidaná hodnota, kterou nabízíme k dražším produktům. Kdo chce, produkty u nás nakoupí, kdo nechce, objedná si je online.

A proč ty ceny nemůžete mít jako na e-shopech?
My jsme malé kadeřnictví. Dám příklad. U nás prodáme 10 kusů produktů za den. Velké e-shopy třeba 1 000 kusů. Logicky tak mohou mít podstatně menší marži na produktech než my. Navíc při velkých odběrech častokrát dostávají od firem množstevní slevy. Jedinou šancí je otočit přístup velkých firem. Třeba jednou začnou naopak podporovat malé firmy a dají nám výhodnější podmínky. To by pak situaci otočilo.

Kdybys měl lidem říct jen tři důležité věci o vlasech, co by to bylo?
Umýt.
Učesat.
Užívat.

A jak pečuješ ty o sebe sama? Ať už vizuálně, nebo mentálně.
To je vlastně paradox – myslím, že se dost zanedbávám. Nemám čas. Mluvím jako některé moje klientky. (smích) Jak už jsem říkal, snažím se na sobě pracovat a zlepšovat se. Zlepšovat i přístup k sobě samému. Teď jsem se naučil si docela pravidelně zajít na masáž. Tedy masér chodí spíš za mnou, abych řekl pravdu. Občas zajdu na manikúru. Baví mě i kosmetika, ale teda málokde mají otevřeno do deseti nebo do jedenácti večer. A upřímně, to jdu vlastně radši do Mekáče než na lehátko. (smích)