Jan Čtvrtečka

JAN ČTVRTEČKA_manažer

Honza patří rozhodně v našem týmu mezi největší a nejlepší rozhazovače třpytu a jasu. Není šance nevšimnout si, když vstoupí. Stejně tak není možné nevšimnout si, když se mu něco nelíbí. Přísný, ale zato spravedlivý. Drží bič i pokladu. A často také dělá online závodní kantýnu. Honza je kreativní duše, která bohužel má vždy nějaký nápad a nikdy nemá dost. Držet s ním krok je náročné. S věkem je to ale lepší a jeho tempo se snižuje. Honza má vždy radu a čas vyslechnout. Hodiny denně tráví na sociálních sítích. Když jde do tuhého, dokáže vzít do rukou i základní kadeřničinu – namíchá, nabarví, umyje, usuší i vyžehlí. Vlny difuzérem taky zvládne. A blondýně s melírem vysvětlí, že už melír vůbec nechce. A produkty doporučuje na výbornou.

Kdyby ses měl popsat v pěti slovech – která by to byla?
Upřímnost. Láska. Přátelství. Blázen. Energie.

Blázen? Proč právě tohle slovo?
Myslím, že pod to se dá schovat spousta mých vlastností. (smích) Třeba i moje kreativní duše, která jde ráda až na hranice. Která ráda dokazuje, že slovo nejde neexistuje a potvrzuje slova z písničky „Když nemůžeš, tak přidej“. Vím, že je to se mnou někdy náročné. Ale také vím, že se to s věkem lepší a už nejsem tak urputnej. Už vím, že všechno nemusí být hned, že někdy méně je více. Ale musel jsem se to naučit. Nepřišlo to samo.

A byl jsi takhle nápaditý a kreativní vždy?
Nemyslím si. Podle mě to přišlo až s prací v televizi, kde jsem dost často měl za úkol udělat reportáž »jinak«, než už se stokrát vysílala. Tam se to asi rozjelo. (smích)

O práci se budeme bavit později. Řekni mi, jak jste se s Honzou Kořínkem dali dohromady?
Tohle je ovšem moje oblíbená historka. (smích) Nikdy bych nečekal, že svou životní lásku potkám v baru. V gay klubu, kde jsem předtím protančil mnoho a mnoho střevíců. A také v hodinu, kdy jsem většinou tančil jako blázen nebo odcházel do rychlého občerstvení na snídani. Osud tomu chtěl, že ten večer/noc v pátek 13. května, jsem nepil, měl jsem zrovna půst a Honza pil, našel tedy odvahu a oslovil mě s dotazem, kolik je hodin. Přišlo mi to jako trapná balicí technika. Zvlášť, když měl na ruce hodinky. Na mou otázku, proč se nepodívá na své hodinky, odpověděl, že nejdou a že je má jen jako doplněk. Mobil se styděl vyndat, protože přes něj byla gumička, aby se nerozpadl. (smích) Dali jsme si spolu vodu, kecali jsme a na zastávce na Floře jsme se rozloučili. Já jsem mu věnoval polibek a vizitku, a než jsem dojel domů na Palmovku, na mobilu byla SMS. 

Takže to byla láska na první pohled?
U mě určitě. Dlouho jsem hledal někoho na vztah. Jen to dlouho nepřicházelo. Taková ta klasika, když vy chcete, nechce ten druhý. Když nechcete vy, chce ten druhý. S Honzou jsme si řekli, že to prostě chceme zkusit, že si do toho nenecháme mluvit, a nebudeme se ptát na názory okolí. Stejně jsme se určitě oba ptali. (smích) Ale myslím, že jsme si také od začátku dávali najevo, že spolu chceme být. Pamatuji si třeba, že mi Honza říkal: „To, že ti několik hodin neodpovím na zprávu, neznamená, že hraju hry a že ti nechci napsat, ale jen to, že pracuju a nemám čas nebo mobil u sebe.“ A to představte si, tak je to i po těch mnoha letech. Já jsem na mobilu a online furt, on přes den téměř vůbec.

Zní to skoro jako pohádka. 
Asi se to tak může zdát. Bylo to hezký. Krásný. Ale chvílemi i náročný. Honzovi jen pár dnů po našem seznámení odešla maminka. Nikdo to nečekal. Ani jsem Marušku nestihl poznat, což mě moc mrzí. Prý jsem podobná krevní skupina a v rodině jsme se tak prý vystřídali. To nebylo jednoduché období, ale myslím, že naše čerstvá láska pomohla Honzovi celou situaci lépe zvládnout. 

Hádáte se někdy?
Teď už skoro vůbec. Ale samozřejmě jsme se za ty roky mnohokrát pohádali. To je přece normální, ne? I klíče od domu jsem dával do placu. Já mám rád všechno ve velkém, a když jsme se dříve hádali a já měl pocit, že mě nikdo nemá rád a nechápe, tak jsem jako divadelní umělkyně odcházel. Čekal na zastávce, až přijde zpráva, ať se vrátím. Ona ale nepřišla, a tak jsem šel domů, protože už mi byla zima. (smích) Honza zase jednou vystupoval z auta na červené, protože už mě nemohl poslouchat. Nevím přesně kdy, ale už je to dlouho, jsem sám sobě položil otázku: „Chceš s tím člověkem být?“ A když jsem si odpověděl, že ano, tak jsem i pochopil, že nemá smysl být dlouho naštvaný. Od té doby je u nás po výměně názorů mír a klid do jedné hodiny, kdy se oba vytrucujeme. 

Možná i díky tomuto přístupu jste se vzali?
Důležité je říct, že jsme v registrovaném partnerství – není to manželství – to nemáme v Česku povolené. Ale k věci. (smích) Opět mám příhodu. Naše zásnuby byly taková hříčka. Bylo to o Vánocích – Honzík mi na ruku dal kroužek z obalu z ledových čokolád. Dal mi ho na prsteníček. Já se na to podíval a na tom kroužku bylo datum spotřeby do 31. července. A tak jsem mu řekl, že pak ale platnost toho prstýnku končí, takže do té doby si mě musí vzít. (smích) A to se stalo. 31. července 2015 jsme si řekli ano. S rodinami i přáteli. Bylo to krásný. 

Manžel a manažer. Jak to jde dohromady?
Někdy docela těžko. Ale myslím, že za ty roky jsme se to už s Honzou naučili. A troufnu si říct, že nám to jde vlastně docela dobře. Zároveň ale musím přiznat, že někdy je to i náročné. Ne vždy máme na všechno stoprocentně stejné názory. Výhoda ale je, že jsme se naučili se nehádat. A já se snažím být poslední dobou více a více mírnější. Tolik netlačit. Spíš diskutovat a vysvětlovat, proč bych si přál, aby ty věci byly tak a tak. 

Co jsi vlastně očekával od toho, když jste začínali spolu podnikat?
Ani nevím, co jsem čekal. Nedokážu přesně odpovědět. Když Honza přišel s myšlenkou, že by chtěl svůj vlastní salon, podpořil jsem ho. Přišlo mi to jako správné. Naše původní plány byly, že Honza bude mít salon, já budu dál normálně zaměstnán a budu mu s tím pomáhat. Pak přišly nějaké změny v mém pracovním životě, já vyměnil televizi za časopis. Asi rok, myslím, že víc ne, to šlo skloubit dohromady. Ale pak už se to nedalo zvládnout. Naše podnikání potřebovalo více péče. Stejně tak i domácnost. 

Když se ohlídneš za těmi deseti lety podnikání. Jaké to je?
Neuvěřitelné. Opravdu. Vůbec bych neřekl, že už máme za sebou jednu dekádu. Byli jsme tak mladí a plní elánu, důvěry a plánů. Byli jsme tak nezkušení a stavěli jsme to všechno od nuly a vlastně z vody. Upřímně musím říct, že jsme také ale měli očekávání, která se ne zcela naplnila.

Jaká třeba?
Naším původním plánem bylo vytvořit místo, kde všichni budou spokojení. My. Naši klienti. Zaměstnanci. Mysleli jsme, že osobní, rodinný a upřímný přístup je cesta. Ale ona to není tak úplně pravda. Naše naivita, mládí i důvěra nám nedokázaly otevřít oči. Možná jsme někdy i neposlouchali, když nám někdo říkal, že tak to není a nefunguje. Teď s odstupem času vím, že to byla tak trochu lichá cesta. Ale my to tak chtěli. Nezlobím se za to. Pro nás je náš salon nade vše. Pro zaměstnance je to jen práce. A tak je to v pořádku. Jen na začátku jsem si myslel něco jiného. Ale jak říkám, začínali jsme od nuly. Z ničeho.

V čem si myslíš, že je váš úspěch? Proč patří váš salon k tak oblíbeným?
Myslím, že to stojí a padá na mém Honzovi. On je to srdce salonu, které tepe a nechává tam všechno. Doslova. On tam dělá tu rodinnou atmosféru. On by se rozdal. A on by se uděkoval. Vím, že on by řekl, že je to naše společné dílo. A samozřejmě je. Oba děláme to nejlepší, co umíme. Ale bez něj by to nešlo.

Než jsi začal s Honzou budovat Hair studio Honza Kořínek, pracoval jsi v médiích – v televizích, v časopisech... Co ta změna?
To tak osud chtěl. Mělo se to stát. Já jsem si vlastně už svoje pracovní sny dost splnil. Jako kluk v pubertě jsem si přál pracovat ve velké televizi a být slavný. To druhé se vlastně nikdy nestalo, ale relativně brzy jsem pochopil, že mi to nevadí. Viděl jsem a zažil jsem, jaký je to být slavný, a když to máte hodně zblízka, a já tu možnost opravdu měl, není o co stát. Respektive pro mě by to opravdu nebylo. Já jsem si jako kluk přál pracovat tam, kde Lucie Borhyová. A pak jsem ji na Nově léta potkával, pracoval s ní a dodnes si čas od času napíšeme. (smích) Kluk z vesnice a moderoval jsem ve velké televizi, tvořil jsem televizní zpravodajství. Budu znít jako důchodce, ale když jsem pracoval v Televizních novinách, tehdy se na ně dívalo skoro tři miliony lidí každý večer, to byly časy. Vlastně i teď se musím smát a říkám si, že jsem dobrej, že se mi to podvedlo. 

Ale pak jsi z Novy odešel?
Ano. Dostal jsem nabídku zkusit štěstí na Primě. Nabídka byla lákavá a já jako mládě potřeboval změnu a chtěl jsem vidět další kus světa. Tak jsem ji přijal. Dělal Zprávy a s postupem času se přesunul za kameru. Dostal jsem možnost vytvořit tehdy nový formát. Zprávy ze společnosti. VIP zprávy. Společně s kolegyní Zuzanou jsme na tom dlouho makali a podařilo se nám udělat něco, co sice prošlo několika proměnami, ale na Primě to funguje doteď. To byla neskutečná jízda. Nechápu, že jsem to vůbec přežil. (smích) Teda nejen já, ale tehdy i kolegové a kolegyně. (smích) Dělá mi radost, že spousta z nich se stále v oboru pohybuje a já jim fandím a přeju jim všechny jejich úspěchy.

A nechybí ti to?
Někdy jo. Ale zároveň se můj život už dost změnil. Mám jiné hodnoty i priority a vůbec nedokážu odhadnout, zda bych dokázal do takového běhu znovu nastoupit. Možná na nějaký projekt. Na určitou dobu. Ale do systému týden práce od rána do večera a týden volno už asi ne. Jsem na to starej. (smích) Možná na důchod, že bych se vrátil dělat Kalendárium nebo Receptář. (smích)

Co všechno vlastně musíš pro kadeřnictví zařizovat?
Spoustu věcí. Já řeším všechny věci týkající se zaměstnanců a dalších spolupracovníků. Řeším zboží, objednávky, marketing, PR, sociální sítě. Vymýšlím projekty. Domlouvám podmínky s našimi partnery. Navrhuji cenovou politiku. Taky čas od času dělám online kantýnu. (smích) I když by se to mohlo zdát, ale není toho málo, co musí fungovat, aby vše dobře šlapalo.

Zmínil jsi sociální sítě. Myslíš, že má smysl je budovat?
Rozhodně ano. Myslím, že se nám docela daří držet krok s dobou. Základ je ten, že naše sítě nechceme předat další firmě, která by se o ně starala. Podle mě se pak vytratí ta autentičnost. A pak to tam netepe. Nežije. Není to ono. Řekl bych, že v současné době jsou sociální sítě někdy i polovinou mé pracovní náplně. Fotky, videa, stories, reels... To vám jde hlava kolem z toho všeho. 

Neříkej mi, že je to taková práce...
Je, protože je potřeba myslet na to, že pracuješ s kadeřníky. Oni nejsou influenceři, oni nejsou fotografové. Někdy je náročné vymyslet obsah, někdy najít materiály. Také je nutné sledovat trendy. Když už tým naučíš tak trochu fotit a máš radost, tak se změní algoritmus a začínáš znovu, protože fotky na Instagramu nefungují a musíš začít dělat videoobsah. (smích)

Právě na Instagramu spolupracujete s několika lidmi. Jak jste je vybrali?
My jsme už před pěti nebo šesti lety začali spolupracovat s Marianou Prachařovou. Myslím, že jsme byli jedni z prvních, kteří si »pořídili« online ambasadora, nebo chcete-li influencera. S Marianou to byla spíše náhoda, tehdy jsme se neznali. Propojila nás kamarádka. A už jsme spolu udělali takové krásné práce. Jsme kamarádi a máme se rádi. A jak je svět sociálních sítí rychlý, tak rychle se přidávaly i další tváře. (smích) S některými se propojujeme jen na kratší období, třeba jen na jednu kolekci. S jinými máme spolupráce dlouhodobé. Je to různé. 

Ty máš na starosti i produkci vašich focení, jak vzniká taková vlasová kolekce?
Většinou s Honzou začínáme tím, že společně vybereme, koho bychom chtěli fotit. Někdy jsou to naši ambasadoři, jindy oslovujeme nové tváře. Pak doladíme podmínky, plácneme si s danou osobností a začnou se ladit termíny. Tým už máme více méně stejný, fotíme s Petrem Kozlíkem a na make-up máme buď Klaudii Havlovou, nebo Martu Rajohnson, styling si většinou obstaráváme sami. Teď jsme několikrát spolupracovali i se stylistkou Ruth Šárickou. Pokud chceme fotit ve studiu, to není žádný problém, máme svoje vlastní. Když se hledá lokace, je to o něco složitější. Zahraniční focení je kapitola sama pro sebe. (smích)

A kde vznikají ty trendy do těch kolekcí?
Před lety jsme se soustředili na trendy pro jaro a léto nebo podzim a zimu. To jsme odbourali. Dostali jsme se do fáze, že se snažíme trendy určovat my. Inspiraci k nim hledáme v zahraničí. Na módních událostech. Fashion weeku, představení kolekcí různých ikonických značek. Není ale možné trend jen překopírovat. Honza Kořínek mu vždy dodá něco ze sebe. Podepíší se tam jeho ruce. Jeho osobnost i jeho vnímání, a to nejen toho trendu, ale i dané osobnosti. Je to taková alchymie.

Zmínil jsi focení v zahraničí. Proč do ciziny?
Odpovím otázkou – proč cestujete vy? Je to inspirující, je to jiné. Je to lákavé. Je to světové. My už jsme byli fotit v Londýně, Paříži, Kodani, Chorvatsku... Všechna ta místa máme rádi. V plánu jsme měli Maroko, ale to nám překazil covid. Jestli bude nějaké další focení v zahraničí, tak to bude určitě Španělsko. To jsme si opravdu zamilovali. 

A co všechno je tedy jinak, když fotíte v cizině?
Spousta věcí. Pochopitelně to bývá focení na několik dnů. Je nutné zajistit nejen letenky a ubytování, ale také různá povolení. Navíc dostat do ciziny techniku, kadeřnický materiál, oblečení. To vše je dost nákladné. Nejen na finance, ale i na logistiku. Třeba do Londýna jsme vezli zhruba 150 kilo oblečení. A do Kodaně jsme zase potřebovali dostat kožichy na focení. Někdy je to prostě oříšek. Ale musím říct, že mě tohle hodně baví. Ale druhého Honzu to baví o něco méně. (smích)

Proč?
On si kadeřnictví nepřeveze. A česat na ulici na koleni není žádná legrace. Pamatuji si, jak v Kodani česal v zábavním parku Tivoli. Venku byla zima jako blázen, Veronika Chmelířová byla obalená vším, co šlo, a on tam bez rukavic tvořil nádherná umělecká díla. Nebo situace, kdy v Londýně v restauraci už začínali v podvečer proudit hosté, a nám padalo světlo a museli jsme to dotáhnout, protože Marie Doležalová tehdy musela doletět zpět do Prahy na představení. Historek by byla spousta a bylo by to na dlouho.